Historie restaurace U Dvou koček

Zkoušeli jste někdy v Praze zabloudit? Jestliže ne, pak jste se určitě ošidili a máte co dohánět. Bloudit můžete ovšem leckde: na Kampě i na Vyšehradě právě tak jako na Novém Světě, či dokonce v monotónních ulicích Vinohrad. Zdá se nám však nejsprávnějším, doporučit vám k bloudění přece jen Staré Město s jeho nespočetnými průchody, křivolakými uličkami, spojovacími dvorky, zkrátka labyrint, jaký má být. Nu a řekněme, že se nakonec přece jen ocitnete na nevelkém trojúhelníkovém prostranství. Najdete-li uprostřed kašnu, obklopenou několika stromy, a ta kašna bude empírová, pak jste zachráněni. Protože už budete vědět, kde jste. Ocitli jste se totiž na Uhelném trhu. Nejeden z domů, jež toto malebné náměstíčko vroubí, vypadá jinak než před lety. Nás však zajímají na náměstí domy dva. Větší vpravo, bez podloubí, menší s podloubím. Ten větší, to je ten staroslavný Velký Platýz, proslulá Zlatá kvočna čp. 416, kdysi nejvýnosnější dům Prahy. Budova, o níž bylo napsáno už několik monografií. Naše pozornost se ale spíše obrací k druhému domu — tomu s podloubím, jmenuje se také Platýz, jenže Malý. A navíc získal už dříve v průběhu staletí ještě další jména: U ruky či U rukou, U Trnky a posléze U dvou koček. A po stopách těchto jmen půjdeme teď jeho historií i současností a ukážeme si, co všechno lze říci o tomto malebném, i když nepříliš nápadném staroměstském domě, dnes tak lákavě přizdobeném nápisem "Prazdroj".

U Ruky

Ze starých záznamů vyplývá, že v místech domu U ruky a jeho souseda U vlčího hrdla stávaly původně místo dvou domů domy tři. Snad tomu tak bývalo už dávno před založením staroměstských hradeb roku 1234. Tehdy se tu, kolem nedalekého kostelíka sv. Martina, který je dosud zachován a patří k zajímavým pražským pamětihodnostem, rozkládala vesnička zvaná Újezd sv. Martina, o níž máme zprávy až z 12. století. Při výstavbě hradeb byla část dědiny spolu s oblastí nynějšího Uhelného trhu pojata do opevnění a spolu s ní i kostelík osady, jemuž se odtud říká Ve zdi. Nejstarším domovním znamením našeho domu byla ruka, nebo ruce dvě. "Dům, na němž jsou vymalovány ruce", čteme v jedné z nejstarších zmínek o domě. Nejprvnější ze všech zpráv z roku 1407 hovoří však výslovně o zdejším domovním znamení — jako o ruce jediné. Proč si prvý majitel zvolil právě takové znamení nevíme, snad jde o ruce žehnající!

Chceme-li věřit starým kronikám a dávným pověstem, byl tento dům U ruky nejednou svědkem krvavých exekucí. Tak zde, někde u Velkého Platejzu, dal prý kníže Burgundský, jemuž onen dům náležel, stít nevěrného syna správce oné budovy. Ještě dramatičtější vyprávění má Hájkova kronika k roku 1386, a týká se prý staroměstského purkmistra Jiřího Šverhamera. Lidová pověst ovšem jméno zapomněla, zato dovedla doplnit ještě nejednu podrobnost Tak např. podle Svátkových "Pražských pověstí a legend" z roku 1883 se celá příhoda pár kroků od domu U ruky, sběhla takto: V Martinské ulici na Starém Městě stojí dům zvaný odedávna U křížku, poněvadž nad jeho vchodem je vytesán kříž. Dříve však stával před domem uprostřed ulice kamenný kříž, o jehož původu si lid vypravoval tuto pověst: "Za starých časů bydlil v domě staroměstský purkmistr; jednoho dne přišel z radnice domů a přinesl s sebou městskou pečeť, kterou položil na stolek a odešel do jiné komnaty. Jeho manželka koupala právě ve škopku dítě a když příliš křičelo, dala mu pečeť, aby si s ní hrálo. Pak na pečeť zapomněla a vylila ji s vodou na ulici. Tam ji našel jeden měšťan a hned ji odnesl na radnici. Když konšelé viděli, jak nevážně se u purkmistra s městskou pečetí zachází, dali jej na radnici zavolat a žádali na něm pečeť. Pravil, že ji doma zapomněl a že ji hned přinese. Konšelé šli těsně za ním, vzali však hned s sebou kata, neboť za ztrátu městské pečeti byla tehdy smrt. A když purkmistr vyšel z domu bez pečeti, dali jej konšelé na ulici před jeho domem štít. Na tomto místě byl pak na památku popravy postaven kamenný kříž."

Zajímavé je, že ve starší německy psané sbírce pražských pověstí od Clemense Rittera von Weyhrother najdeme toto vyprávění rozšířené o romantický motiv pohrobní svatby... Oním dítětem prý byla dcerka, jíž nerozvážná matka v rozčilení nad náhlou smrtí svého manžela proklela, jakoby ona byla původkyní otcovy popravy. Když děvče dospělo v sličnou pannu, skonalo, ale v hrobě pokoje nenalezlo. Ti, kdo vycházeli pak okolo půlnoci z domu U ruky, mohli prý zahlédnout tajuplný kočár, který přijíždíval odkudsi z Hradčan do Martinské uličky ke kostelu a popravnímu místu... Hoch, který se do sličného zjevení zakleté dívky, jež z kočáru vystupovala ke krátké vroucí modlitbě, zamiloval, pokusil se nešťastnou osvobodit. Od oné noci, kdy tu na přízrak čekal, aby s ním v martinském kostele uzavřel sňatek, nebyl však už nikdy spatřen mezi živými. Avšak ani duch dívky se již neobjevil. Lidová fantazie jim dala oběma dojít obětí lásky trvalého klidu, štěstí a míru.

V domě U ruky prý bydlila také ta neznámá babička, jíž vděčíme za zkamenělého hocha u svatého Martina. Že o něm nevíte? To se dá snadno napravit. Až vyjdete od "Dvou koček", dejte se doleva a po několika krocích spatříte kostelík svatého Martina Ve zdi. Nahoře na jednom z pilířů se sklání postava kamenného chlapce. Jak se tam dostal, vypráví nám pověst toto: "Kterýsi hoch z martinské čtvrti vylezl na kostelní střechu a vybíral holubům mláďata. Jeho matka šla náhodou kolem a poručila mu, aby je nechal na pokoji. Nezbeda však, místo aby uposlechl, vyplázl na matku jazyk! Stařenka, která vše pozorovala, zvolala v rozhorlení: Bodejž bys tam zkameněl! Kletba pronesená v upřímném rozhorlení se vyplnila a on skutečně zkameněl, a to tak, jak byl nakloněný i s čepicí na hlavě a snad i s tím vyplazeným jazykem."

U Trnky

Městská znamení staropražských domů bývávala volena podle rostlin, keřů, stromů. Jméno našeho domu U Trnky však nevzniklo podle keře, který nese každého podzimu kulaté modravé lehce ojíněné plody. Soudobé materiály z osmnáctého století jej totiž nikdy neuvádějí přeložené v němčině, ale vždy jen "Beym Trnka". Nezbývá nám ledy než nechat keř keřem a hledat mezi majiteli domu pana Trnku. Našli jsme jej snadno. Starý zápis prozradil, že budovu dnešního domu čp. 415 na Uhelném trhu koupil roku 1658 komorník zemských desek Jan Vilém Trnka z Krčovic či Křovic, a to od dědiců pana Kropáčka. Byl však také posledním, který se z domu v této starobylé podobě těšil. Dne 5. října 1678 vypukl totiž ve čtvrti svatomartinské zhoubný požár, který zle poškodil nejen kostel, na němž se i zvony roztavily, ale strávil také 36 domů, mezi nimi též dům kdysi U rukou, pak "Kropáčkovský", nyní U Trnky. Dům byl však postaven znovu a tehdy dostal zhruba dnešní vnější podobu. Ovšem nejzákladnější dispozice s loubím je starší, gotická, podobně jako sklepy a jistě i hodná část zdiva.

Ke dni 22. května 1708 jsme v materiálech nalezli další záznam o našem domě. Ferdinand Vilém Cloel, šlechtic z Grün a Sturmthalu, se k němu hlásí po smrtí své dcery Terezie Judity a současně jistá Anna Sudová mu postupovala naň svůj nárok.

Vizitační tabely z roku 1726 dokládají dům U Trnků jako dobře postavený z kamene poctivého. Nás bude zvlášť zajímat, že se tu už tehdy šenkovalo, a to 36 sudů dobrého piva ročně. Z doby jen o málo pozdější známe i jméno zdejšího šenkýře Antonína Purgera, původem z Motola. Obsluhovala tu však i čeládka ženská, o níž spisovatel Zikmund Winter připomíná, že prý bývala vždy podezřelá. Ze stejného pramene, jenž nám prozradil jméno šenkýřovo, totiž z branného soupisu z roku 1770, můžeme vyčíst též seznam všech zdejších obyvatel mužského pohlaví. Najdeme mezi nimi povolání přerozličná. Královského zemského účetního, účetního revidenta, dva livrejované sluhy, tři kočí, zednického pomocníka, ale také chudého sirotka a pak slepého žebráka Jana Makulku. Jak asi přerozmanité byly zde příbytky těchto lidí!

Dům šel dál z ruky do ruky. Roku 1770 patřil vdově Boháčové, brzy nato se uvazuje v jeho držení měšťan Klinkoš. Podle knihy trhové, převzala Anna, ovdovělá Klinkošová, tento šosovní dům s malou zahrádkou roku 1779 jako dědictví po svém manželovi. Držela ho ještě na samém konci století. Měla tedy asi dobrý kořínek... Co ji tak dlouho udrželo při síle v pěkném domě U Trnky na Uhelném trhu, nevíme. Bylo by smělé tvrdit, že tu hrála roli zrovna řízná medovina, která se čepovala v sousedním Platýzu ještě v 18. století, jako na posledním místě v Praze. Ale spíš to byla pohoda a klid Uhelného trhu ...

Malý platýz

Devatenácté století vyneslo nad domem U Trnky ortel. Neusedl na jeho střechu opět červený kohout, ale zase změnil jméno! Zatímco se ještě v roce 1831 projednává podstatná část pozůstalosti po Antonínu Rozenkrancovi a Terezii Rozenkrancové se tu zajišťuje doživotní užívání, vztahuje se dlaň bohatých majitelů sousední Zlaté kvočny, Velkého Platýzu, i po tomto sousedovi. Netrvá dlouho a šlechtic Daubek se vpisuje do příslušného folia jako majitel domu čp. 415 na Uhelném trhu, jemuž se pak dostává stručného označení Malý Platýz. Přibližně z téže doby pochází i klasicistní fasáda domu, která ho má záměrně přizpůsobit většímu sousedu, rovněž klasicistně Daubky z gruntu upraveného. Asi tak v době, kdy se dům, kdysi U Trnky, oblékal do nového kabátu, opouštěl otcovský dům Jan Vilém Helfert, syn magistrátního rady, jenž v tomto solidním domě trávil svá počestná léta. Jan Vilém se otci nepodobal. V Itálii se oženil s baronesou Pavlinou de Grandes, ale místo aby se manželé vrátili do poklidu biedermajerovské Prahy, pustili se do orientu. Po Smyrně prošli i Babylon a pak Indii. Zakotvili až, v Zadní Indii u města Mergni, kde si zakoupili farmu. Ale ani tam se nepokojná krev Jana Viléma z Malého Platýzu neuklidnila. Hnala ho až na Andamany, kde byl 30. ledna 1840 zabit domorodci. Vdova po něm se vrátila do Prahy, provdala se za Jana Ditmara Nostice, a chotěm nasbírané přírodniny věnovala sbírkám Muzea Království Českého. Malý Platýz se významně zapsal i do dějin české hudby. Obchodovala zde totiž klavíry firma J. Hatzmann a F. Schlögl a v jejích místnostech poprvé vystoupil na veřejnost mladý Antonín Dvořák. Ne osobně, ale svým dílem "Vzpomínání", a to na pěvecké zábavě v roce 1871. Labužníky ovšem víc než požitky duchovní bude zajímat, že se průjezdem Malého Platejzu vstupovalo do ráje U Švertásků. Bylo to svého času nejvyhlášenější pražské lahůdkářství, kde bylo nejen možno posedět při čtvrtce žernoseckého, moselského či řeckého samosu, ale kde bylo vždy po ruce i dost všelijakých lahůdek a navíc humři, langusty, ba i ústřice. Šlechtici Daubkové si Zlatou kvočnu, která jim prý "snášívala každou hodinku dukát", a s ní teď nerozlučně spjatý Malý Platýz, zachovali až do roku 1927. Tehdy na ni teprve našli kupce — banku Slavii. Ta provedla některé úpravy domovního interiéru a dala budovu adaptovat přibližně do nynějšího stavu.

U Dvou koček

Zatímco se dnes na dům U ruky v Praze nedoptáte právě tak jako na dům U Trnky a na Malý Platýz jen stěží, řekne vám snad každý, kde je to U dvou koček. Přece na Uhelném trhu! Dvě kočky se staly symbolem dobrého jídla a dobrého pití. Řízný mok plzeňské dvanáctky, světoznámého Prazdroje z gotického sklepa U dvou koček, nabyl věhlasu daleko přesahujícího dosah české metropole.

K oblibě místa jistě napomáhá výhodná poloha i nefalšovaná starobylost domu. Znalec tu rozliší několik architektonických vrstev, milovníku starožitné krásy splynou r ůznorodé prvky v jednu malebnost, básníka ovane křídlo inspirující múzy. Navíc citlivá ruka architekta Františka Krásného nejen při úpravě dokončené roku 1941 nic bezohledně neporušila, ale náročný úkol zvládla tak, aby dochovaný celek a jednotlivosti byly co nejlépe zhodnoceny. Návštěvníci lokálu ocení, jak je do prostoru vkusně včleněn dávný architektonický detail, zbytek střední části staré stavby i s oknem, později v pozadí zmenšeným. Před oknem, v zajímavém prostředí kousku autentického středověku, si sedí dvě kočky. Jedna červená, druhá zelenavá. Skleněné. To však oko návštěvníka po patřičné dávce zdejší dobře prochlazené plzeňské dvanáctky už postřehnout nemusí. Kočky sedí vysoko, nahoře, mžourají očima a číhají.

Nejsou tu jediné. Ve výzdobě místností se tenhle novodobý, ale charakteristický a po čertech tu už vžitý symbol objevuje častěji. Jen je tu shledávejte, objevíte několik párů! Přitom si nezapomeňte všimnout vkusného zařízení interiéru, pořízeného podnikem Restaurace a jídelny, Praha 1, podle návrhů inž. M. Lojdy, železných, kovových a tepaných prací F. Barchánka a jeho spolupracovníků. V zadním sálu objevíte i dvě rozměrná působivá plátna.

Dnes se "dvě kočky" vrátily k tradiční pivařské slávě a věhlasu domu. U ruky, U Trnky, Malého Platýzu, ale především U dvou koček. Podává se tu výhradně Prazdroj, nu a vypije se ho tu ročně 3700 hl. Co je to proti tomu 38 sudů z roku 1726! Labužníky sem však láká i výborná kuchyně, na pivnici s neobvykle bohatým sortimentem. K specialitě patří několik rožněných jídel a maďarský vepřový špaček "Puszta". A na ten se to pije!

Dům U dvou koček má tedy všechny předpoklady, aby si udržel trvale přední místo mezi staropražskými pivnicemi prvotřídní kvality. Nechť to o něm platí i pro časy budoucí...

Web rekonstruoval: Jan Matoušek © 2016